Kokoti mezi námi, jak je poznat a bránit se

Vážení čtenáři, rád vás seznámím s fenoménem kokotismu, tedy s věcí, kterou jsme všichni zasažení. Ať už jako oběti, které mají kokota ve svém okolí, nebo jako postižení, kteří si o sobě myslí, že jsou sluníčka a jsou darem z nebes.

Co je vlastně takový kokot? Toto slovo se užívá už stovky let, v podstatě označuje jedince, který nemá společenský přínos, otravuje okolí a neuvědomuje si svojí tragičnost. Nejedná se původně o označení penisu, jak si pubertálnější jedinci mohou myslet. Už Karel IV, svého času král a císař, pronesl větu „Co bych to byl za kokota, kdybych ten most znovu nepostavil.“ S kokoty se ale nesetkáváme jen ve středověku, nýbrž i nyní. V zásadě se jedná o jedince, kterým chybí smysl pro empatii a promýšlení důsledků, který se běžně vyvíjí v mozku kolem 15. roku života. Takové jedince je potřeba brát s pochopením, oni za to nemohou, je to rodová vada. Projevuje se tak, že postižený se mylně domnívá, že je obecně respektovaný, přináší společnosti hodnotné a povznášející vjemy, nerespektují cizí názor, lidově řečeno „jdou přes mrtvoly“, překrucují fakta, kterým bezbřeze věří a co je nejhorší, berou vážně tento článek.

Problematiku kokotismu začal osvětlovat pán, který je v Česku znám jako MUDr. Xavier Crement. Ten vydal první díl z kokotí trilogie, jež nese název „Dost bylo kokotů“ (v originále Asshole no more), dále následovaly veledíla nazvané „Kokoti jsou věční“ a „Spiknutí kokotů“. Celé poselství shrnu následující citací:

„Kokot sám o sobě neví, že je kokot, myslí si, že je silná osobnost, inteligentnější a schopnější než lidé okolo. Ty pak nestydatě využívá k vlastnímu prospěchu a po použití je odhazuje jako vymačkaný citrón. Kokot si myslí, že všichni jsou nadšení jeho názory, jeho šarmem, charakterem a krásou, o ostatních se ale domnívá, že jsou jen bezcenným materiálem určeným k uspokojování jeho zálib a potřeb. Nestydí se lhát, krást cizí nápady a mnohdy i peníze, nedržet dané slovo, parazitovat, ponižovat podřízené, přátele nebo členy vlastní rodiny. Dokáže svému okolí vnutit pocit viny a méněcennosti, takže zdeptaní spolupracovníci či příbuzní ani netuší, že vinu na rozvráceném pracovišti nebo nefunkčním vztahu nenesou oni, ale že mezi nimi žije nebezpečný vyšinutý jedinec.“

Pokud někoho takového znáte a nejste silná osobnost, okamžitě se z vlivu kokota vzdalte. Ušetříte si spoustu nervů, zlepší se vám zdraví a vrátí se vám klid a pohoda do života. Jestli jste silná osobnost, pusťte se s kokotem do boje. Pokud je jedinec posednutý kokotismem ve stále rané fázi, jděte na něj mírně, s láskou, ukažte mu, že je kokot, obvykle to jedinec pochopí, zalituje toho a je vyléčen na zbytek svého života. Několik takových lidí jsem už potkal a osvítil a nyní mi děkují. Ne po kokotsku, aby z toho něco měli, ale z hlouby duše, z lásky, kterou chovám i já k nim.

Druhý typ kokota je obtížný, nepřipustí si absurditu svého jednání a tak nemáte zdánlivě žádnou páku, abyste jedince vyléčili. Je tedy nutné jít do hloubky a zjistit, proč se jedinec až do takové fáze dostal. Obvykle je to kvůli mizernému rodinnému zázemí, od kterého nemůže čekat žádnou podporu, nebo špatná finanční situace, či nashromáždění problémů, které jedinec nezvládne. Psychika jedince se tak zlomí a začne svojí frustraci vybíjet na okolí. Takže místo, aby bral život takový jaký je, si ho přetváří tím, že povyšuje svoje ego nad ostatní lidi, kteří mají úplně stejné problémy jako jedinec, akorát jsou silnější osobnosti už od narození a nestanou se kokoty.

Toto je stručná definice kokotismu jakožto nemoci, respektive diagnóza psychického stavu. Tento článek bude důležitý kvůli dalším, které na tomto blogu zveřejním. Kokotů je kolem nás hodně a je potřeba jim věnovat čas a vrátit je zpátky do společnosti.